obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace

Žihobce - současnost


Vítejte v Žihobcích! Vydejte se s námi na procházku po naší malebné vesnici.

Zámek

pohled na zámek z parku Žihobecký zámek byl postaven v 17. století ve stylu renesance rodem Koců z Dobrše. Až do roku 1688 byl neobydlen. Teprve v tomto roce se sem tehdejší pán panství Ferdinand Isellin rozhodl přestěhovat a přestavěl jej na barokní zámek.
Zámek je raně barokní obdélná jednopatrová budova se zvýšeným přízemím a mírně vystupujícími rizality po stranách. Je nápadný členěním svých fasád a rozměrným nápisem na kamenné desce z roku 1688 a znakem lilie, který připomíná právě pána Ferdinanda Isellina, který jej nechal přestavět. Uvnitř zámku se dochovala řada původních valených kleneb, které místy ve vrcholech doplňují štuková zrcadla.

Vchod do muzea, foto Jan Kavale
Roku 1710 se zámek stává majetkem Lamberků a součástí fideikomosního panství. Dlouhou dobu byl žihobecký zámek neobydlen a nějaký čas dokonce sloužil jako sklad obilí. Teprve ve třicátých letech 19. století jeho interiéry znovu ožívají. Tehdejší majitel kníže Karel Eugen Lamberk se s rodinou do Žihobec stěhuje. Jeho syn Gustav Joachim zde také pobývá a buduje v okolí rozsáhlý park a zimní zahradu. Dnes je v části zámku základní škola, v druhé části můžete navštívit Muzeum Lamberská stezka.

Na našem zámku sídlí vrápenci malí, více se dočtete zde: http://napude.sousednetopyr.cz/

Kostel Proměnění Páně

kostel Proměněné Páně Novorománský kostel Proměnění Páně byl vystavěn v letech 1872-76 na místě zaniklého gotického kostelíka. Je dominantou obce a v prostředí podhorské obce překvapuje svými rozměry. Návrh stavby vypracoval táborský inženýr Jirges, realizoval ho volyňský stavitel Matěj Turek. První mše v novém kostele se pak konala na sv. Štěpána v roce 1876. První výmalba kostela pochází z roku 1900.

Kostel Proměněné Páně V kostele je zavěšen zvon, který nechal ulít Václav Koc z Dobrše roku 1601 u Dionyse Schulthese a stojí zde původně dochované varhany z dílny sušického varhanáře Fischpery.

V roce 2010 byl kostel nákladem 18 milionů korun opraven a 20.11.2010 byl veřejnosti předán slavnostní bohoslužbou, kterou spolu s dalšími duchovními celebrovali diecézní biskup monsignore Jiří Paďour a generální vikář Adolf Pintíř, žihobecký rodák. V současné době je kostel zpřístupněn veřejnosti. Informace o bohoslužbách a o rekonstrukci kostela najdete na webových stránkách farnosti.

Pravidelné bohoslužby se konají v neděli od 11:00 hod a ve středu od 16:15 hod. Více informací o přístupu do kostela v infocentru. 

Lamberkovo lože

Lamberské lože Kníže Gustav Joachim byl pánem v Žihobcích v letech 1831 – 1862. V Žihobcích část roku pobýval, místo si oblíbil a v kopci za zámkem založil park a v nejhezčím místě pak vyhlídkové lože s kamenným lehátkem. Lehátko můžete navštívit i Vy a v klidném prostředí parku si zde odpočinout. Pokud se chcete rozhlédnout do kraje na vrcholky Javorník (1065 m), Ždánov (1064 m) a Sedlo (902 m), pokračujte po cestě dál do kopce až k patníku, který kdysi označoval hranice panství. 

Divadlo

znak V obci celou řadu let působil Divadelní spolek Tyl, který byl ustanoven v roce 1901 a jeho předsedou se stal František Procházka. V roce 1919 obec zakoupila pro herce budovu bývalého zámeckého skleníku, přestavěla ji, a Žihobce se staly jednou z mála vesnic v Čechách, která měla budovu určenou výhradně divadlu. V roce 1971 byla při příležitosti 70. výročí uvedena Tylova hra Paličova dcera, která se stala i poslední odehranou hrou spolku. Za dobu své činnosti uvedli ochotníci 244 divadelních her od 121 autorů. O významu spolku a divadelní činnosti svědčí i fakt, že obec Žihobce má dnes ve svém znaku symbol divadla – divadelní masku.

Galerie Netopýr

Galerie netopýr Záměrem výstavní činnosti galerie, umístěné v historickém šumavském stavení, je přiblížit návštěvníkům (na předním místě ze západočeského a jihočeského regionu) umělecká a řemeslná díla související s danou oblastí Šumavy. Galerie chce ukázat prostřednictvím svého programu výstav, jaká umění a řemesla zde v minulosti vzkvétala, anebo jak krajina a obyvatelé Pošumaví inspirují současné autory.

Další zajímavá místa

koupaliště V obci Žihobce se nachází dva obchody a hostinec. Za parních letních dnů se můžete ochladit ve vodách koupaliště TJ Žihobce, kde najdete i sportovní areál s tenisovými dvorci a fotbalovým hřištěm. V zámeckém parku je k dispozici taneční parket, který příležitostně ožívá zábavami.
V obci začíná značená žlutá turistická stezka přes Strašín na Javorník a modrá turistická stezka přes Rozsedly a Kadešice do Sušice. Obcí rovněž prochází trasa Evropské poutní cesty Via nova.

Žihobce - historie

Jméno obce Žihobce se poprvé objedvilo roku 1045 ještě jako Sivohybice,později jako Živohybice na listině, kterou kníže Břetislav I. daroval několik pošumavských obcí benediktinskému klášteru v Břevnově. Tím se Žihobce staly součástí tzv. Nezamyslického újezdu. Nezamyslice se svým malým klášterem byly správním centrem benediktinského Pošumaví.

Žihobce, foto Jan Kavale Jak dlouho byli žihobečtí "pod berlou" břevnovských opatů známo není. V archivních listinách se jejich jméno neobjevuje dalších více než 300 let.
Teprve v roce 1356 se píše o jistém Vintířovi s přídomkem "ze Žihobec". Dá se však předpokládat, že ves a tvrz, jejímž pánem Vintíř byl, byla majitelem nižšího šlechtice už ve 13. století. V té době snad také některý žihobecký pán postavil ve vsi malý kostelík.
Vladykové rodu "ze Žihobec" se jako majitelé vsi a tvrze, ke konci jejich majetnictví psané jako pusté, v listinách objevují až do počátku 16. století. Pak jsou Žihobce nakrátko součástí dominia rodu Rýzmberků. Po nich byl od roku 1548 do roku 1556 jejich majitelem Jan Šťastný z Říčan.
V průběhu třísetletého panování vladyků "ze Žihobec" byly Žihobce snad dvakrát vypáleny a pobořeny. "Snad" je třeba psát proto, že písemná zpráva o první pohromě byla zapsána do Žihobecké farní kroniky až 379 let poté, co se měla stát.

Žihobce, foto Jan Kavale Podlé této zprávy měl v roce 1420 tehdejší žihobecký pán Smil, jeden z mála pošumavských šlechticů, kteří stáli na straně protihusitské - "odpovědním listem" vyhlásit nepřátelství husitským Pražanům. Zato jej se svými bratřími potrestal sám Jan Žižka, který v té době právě dobýval nedaleký hrad Rabí. Ves Žihobce i s tvrzí a kostelem prý vypálil a pobořil, pány a kněze zabil. O tvrzi a vsi se sice ještě v roce 1461 píše jako o majetku pustém, jméno údajně husity zabitého vladyky Smila však najdeme v listinách ještě v roce 1429 a dokonce v roce 1447. Podle takto datované zprávy byl určitě v tomto roce živý. Jinak by těžko mohl zbít lidi jistého Přibíka z Borovnice, s nímž se dostal do sporu, přisvojit si jeho dobytek a zabránit mu sklidit úrodu.
Jestliže zpráva zaznamenaná ve farní kronice nemusí být věrohodná, velmi podobná událost v roce 1457 postihla Žihobce zcela nezpochybnitelně. Tehdy se žihobecký pán Jan, řečený House, zařadil mezi nepřátele krále Jiřího z Poděbrad, ačkoliv právě od něho dostal žihobecké "zboží" jako odúmrť. Jeho potrestal Jiříkův syn kníže Jindřich, který v čele královského vojska vyřizoval jménem svého otce jeho účty s odbojnými šlechtici na jihu Čech. Žihobecká ves i s tvrzí tehdy opravdu lehly popelem.
Na začátku druhé poloviny 17. století se Žihobce jejich koupí od Jana Šťastného z Říčan dostávají do majetku příslušníků pošumavské drobné šlechty - rodu rozvětvené rodiny Koců z Dobrše. Na počátku 17. století už je majetek Koců, kteří v Žihobcích postavili novou tvrz ve stylu tehdy módní renesance, možno nazvat panstvím. Vedle samotných Žihobec už k němu patřily i okolní vesnice.
Kocové byli žihobeckými pány 61 let. V roce 1617 Lidmila Kocová panství prodala Jaroslavu Pintovi Bukovanskému z Bukovan. Ten se rok nato jako naprostá většina pošumavských šlechticů zúčastnil protihabsburského povstání českých stavů, za což byl po jeho porážce souzen císařskou komisí a odsouzen ke ztrátě majetku. Rozsudek byl vynesen v roce 1623, avšak Pintova žihobecká tvrz byla císařským vojskem, jemuž velel španělský generál Baltazar Marradas, obsazena daleko dříve, dokonce už dva měsíce před bitvou na Bílé Hoře, tedy v září 1620.
Tvrz, poplužní dvory v Žihobcích, Rozsedlech, celé vsi Žihobce, Věštín, Rozsedly, Strašín a části vsí Kadešice, Šimanov, Ostružno, Nezdice, Ždánov a Maleč, pivovar v Žihobcích, dva mlýny, všechno, co poslední český pán na Žihobcích měl, se stalo majetkem císaře Ferdinanda II. Tento bělohorský vítěz statky zabavenými české šlechtě platil vojenská spojenectví a zásluhy cizí šlechty a vojenských velitelů. Také Žihobce postihl tento osud. Po celých 87 let následujících po vynesení konfiskačního rozsudku se v držení žihobeckého panství vystřídalo šest pánů a paní. Všichni byli cizinci, všichni bývalými císařskými důstojníky nebo jejich manželkami, resp. vdovami.

Žihobce, foto Jan Kavale Až do roku 1688 byla žihobecká kocovská tvrz neobydlena. Její páni bydleli v cizině ve svých zámcích. Teprve v tomto roce se tehdejší pán panství Ferdinand Isellin rozhodl mít Žihobce za své bydliště a tvrz přestavěl na skvělý zámek.
Když pak v roce 1700 zemřel, jeho vdova panství rozšířila o ves a dvůr Strádaly a v Žihobcích pravděpodobně žila ještě dalších 10 let.
Pak žihobecké panství prodala kardinálu Janu Filipovi, hraběti z Lambergu, biskupovi pasovskému.
Tento prelát, příslušník rodiny pocházející z Kraňska, zprvu voják, diplomat a posléze vysoký církevní hodnostář již o něco dříve koupil panství žichovické, hrad Rabí s několika okolními vesnicemi. Žihobce a ostatní vsi žihobeckého panství se staly součástí rozsáhlé lamberské pošumavské državy, k níž kardinál přikoupil ještě panství v Horních Rakousích.

zámecká brána, foto Jan Kavale Aby lamberský majetek navždy zůstal v rukou rodiny a nikdy nebyl rozdělen, stanovil kardinál přísná a neporušitelná pravidla, jimiž se musela v budoucnosti řídit jakákoliv manipulace s ním. Podle nich, souhrnně nazývaných svěřenským systémem, jinak také "FIDEIKOMIS", všechen rodinný majetek Lamberků nesměl nikdy jakkoli dělen, nesměl být prodán a zadlužen směl být jen do určité míry a jen se souhlasem zemského soudu. Dědicem majetku se mohl stát jen nejstarší mužský příslušník rodu, jehož oba rodiče prokázali šlechtický původ sahající nejméně do šesti předchozích generací. Jeho manželkou musela být šlechtična, a to rozená, nikoli jmenovaná. Eventuální nemanželské děti byly vyloučeny z jakéhokoliv dědictví.
Lamberský rod se ještě za života kadinála Jana Filipa stal rodem knížecím. Knížecí titul byl dědičný a získával jej nejstarší syn.
Tři generace lamberských majitelů "svěřenského panství" žily ve svých hornorakouských sídlech. Správa pošumavské državy sídlila na zámku v Žichovicích, žihobecký zámek byl neobydlen. Nějaký čas dokonce sloužil jako sklad obilí. Teprve ve třicátých létech 19. století jeho interiéry znovu ožily. Tehdejší majitel kníže Karel Eugen Lamberk se s rodinou do Žihobec nastěhoval.
Po jeho smrti svěřenské panství i dědičné tituly a funkce převzal starší z jeho dvou synů - dvaadvacetiletý Gustav Joachim. Nový pán lamberského svěřenského panství, kníže z Lambergu, svobodný pán z Ortenegu a Ottensteinu na Stockern a Amerangu, dědičný člen panské sněmovny, nejvyšší dědičný zemský komoří a nejvyšší dědičný zemský lovčí ve Steyru nad Enží, nejvyšší dědičný zemský podkoní v Kraňsku ve slovinské Marce, nejvyšší dědičný zemský maršál ve vévodství salzburgském, magnát v Uhrách, grand Španělska a Kastilie 1. třídy, čestný rytíř vysoce suverénního řádu Johanitů, pán svěřenského panství ve Steyru a Žichovicích etc. etc. se jako sotva dvacetiletý poručík hulánského pluku knížete Schwarzenberga zúčastnil příprav atentátu na slabomyslného následníka trůnu Ferdinada. Atentát se nepovedl a jeho účastníci byli postaveni před soud a odsouzeni.
Mladý Lamberk byl odsouzen k smrti a jen jeho urozenost a zásluhy předků a příbuzných o císařský trůn mu zachránily život. Císař změnil rozsudek smrti na tzv. LAUFPASS . Gustav Joachim Lamberk se nesměl zdržovat na jednom místě déle než 2 měsíce, nesměl se nikdy oženit, a musel nosit na krku zelenou šňůrku na znamení, že patřil katu.
Svobodomyslný kníže si však kvůli svými omezeními danými rozsudkem mnoho starostí nedělal. Zamiloval se do prosté, ještě ne šestnáctileté venkovské krasavice, dcery šafáře svého žihobeckého statku Kateřiny Hrádkové. Ještě dříve než mu porodila prvního syna, ji odvezl na své panství ve Steyru, obstaral učitele, kteří doplnili její vzdělání a naučili ji etiketě vyšších společenských vrstev. Protože mu soudní rozhodnutí nedovolovalo uzavřít sňatek, žil s Kateřinou řečeno dnešní mluvou jako přítel s přítelkyní, samozřejmě k veliké nelibosti všech členů svého vznešeného příbuzenstva a v opovržení sobě rovných.

Žihobce, foto Jan Kavale Teprve v roce 1854, když mladý císař František Josef I. po své svatbě s bavorskou vévodkyní Alžbětou, nazývanou Sisi, udělil rozsáhlou amnestii, vztahující se i na knížete Lamberka, mohl si Gustav Joachim vzít Kateřinu, tehdy už matku jeho devíti dětí, za manželku. Vůbec nedbal rad a výzev urozených přátel, aby se po vzoru jiných šlechtických mladíků s matkou svých nemanželských dětí vyrovnal finančně a třeba jí i "dohodil" některého ze svých úředníků.
Dne 6. ledna 1855 se ve strašínském kostele konala slavná svatba. Kníže Lamberk si bral za manželku Kateřinu Hrádkovou, ne už jen dceru panského šafáře, nýbrž hraběnku. Snad na přímluvu své mladé manželky císař Kateřinu povýšil do šlechtického stavu. Šťastný novomanžel Gustav Joachim brzy po svatbě své nemanželské děti takzvaně legitimisoval, tedy prohlásil za vlastní. Jako svatební dar věnoval Kateřině, již žihobečtí nadále potajmu, nazývali Černou Káčou, nově zakoupený statek Lechnerdorf v Horních Rakousích.
Následovalo několik šťastných let života žihobecké knížecí rodiny. Později začal Gustav Joachim churavět a v únoru 1862 zemřel.
O knížecí nástupnictví a dědictví majetku se samozřejmě přihlásil nejstarší syn kníže Gustav Vilhelm. Neuspěl. Stále byla v platnosti svěřenská pravidla a mladý kníže nemohl statek zdědit, protože, ač svým otcem legitimisován, nebyl z "manželského" lože.
O dědictví se pak přihlásil prokazatelně manželský syn knížete Gustava a jeho manželky kněžny Kateřiny, která do manželství vstupovala jako hraběnka, hrabě Josef Friedrich Emil. Ani on se majitelem svěřenského panství nestal. Jeho matka sice byla hraběnkou, nikoli však rodovou, nýbrž jmenovanou. V roce 1878 soud, na který se Josef obrátil, vynesl rozsudek, který jej jako dědice vylučuje.
Novým majitelem se stal hrabě Rudolf Lamberk z uherské větve rodu.

Žihobce, foto Jan Kavale V průběhu dalších 51 let se ve vlastnictví panství vystřídali tři příslušníci této větve lamberskéhno rodu. Rodiny všech tří byly bezdětné. V roce 1929 rozhodnutím soudu panství přešlo na nejstaršího člena opět jiné větve rodu. Nový majitel Kunibert Lamberk byl posledním mužským pánem lamberského jmění. Po jeho smrti v roce 1930 je zdědily rovným dílem jeho manželka a tři dcery. V té době už soudy zrušily více než dvě a čtvrt století platná svěřenská pravidla a majetek mohla zdědit vdova i děti. Čtyři ženy byly posledními majitelkami lamberského jmění. Nikoliv však všeho, co je do dvacátých let 20. století tvořilo. Jeho podstatná část totiž podléhala pozemkové reformě uzákoněné v nově vzniklé Československé republice v roce 1919. V jejím rámci byl žihobecký panský dvůr jako tzv. zbytkový statek prodán. Kupujícím byla rodina Prchalů. Ta na statku hospodařila do padesátých let 20. století. V této době byli Prchalovi označeni za "kulaky", majetek jim byl znárodněn a vystěhováni na Blatensko.

Významnou součástí historie Žihobec je sedmdesátiletá nepřetržitá činnost místního Divadelního spolku Tyl. Jeho členové v létech 1901 - 1971 sehráli 244 představení, vesměs předních českých a světových klasiků. Žihobce byly snad jedinou vesnicí v Čechách, která měla vlastní budovu určenou k výhradně divadlu. Žihobečtí pro tento účel ve třicátých létech minulého století zadaptovali bývalou zámeckou zimní zahradu, kterou pro ně koupila obec.

Počátkem 70. let 20. století byly se Žihobcemi jako správním centrem integrovány okolní obce Bílenice, Dražovice, Kadešice, Rozsedly a Šimanov. Dražovice po listopadu 1989 zvolily opět samostatnou cestu, ostatní vesnice zůstaly se Žihobcemi v jednom celku.



Panorama Žihobec, foto Jan Kavale

Žihobce - sakrální památky


 
Mapa sakrálních památek Žihobce. Zdroj ČÚZK, upraveno

Památka č. 38
Křížek u Jáchyma, křižovatka na Podskalí. Nápis "Chvála Kristu".

Křížek 38 - Žihobce, u Jáchyma, křižovatka na Podskalí

Památka č. 39
Kostel Proměnění Páně Žihobce


Kostel Proměněné Páně Žihobce


Památka č. 40
Křížek u kostela Proměnění Páně. Nápis "Bože žehnej naší obci".

Památka č. 41
Socha sv. Jana Nepomuckého na budově pošty. Oprava této sochy bude součástí opravy celého domu v příštích letech.
Sv. Jan Nepomucký, Žihobce


Památka č. 42
Křížek u Vaňků lesíka. Nápis "Chvála Kristu".

Křížek 42 - Žihobce, u Vaňků lesíka

Památka č. 43
Křížek u cesty z Žihobec na Bukovník. Nápis "Chvála Kristu". 

Křížek 43 - Žihobce, cesta na Bukovník

Památka č. 44
Křížek u Louže. Nápis "Chvála Kristu".

Křížek 44 - Žihobce, u Louže

Památka č. 55
Křížek u Froulíků louky, u Věštína. Nápis "Chvála Kristu". 

Křížek 45 - Žihobce, u Froulíků louky

Foto: Jan kavale, Zuzana Jahnová, Novák. text upraven dle .....