obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace obrázek animace

Bílenice - současnost

V Bílenicích dnes žije přes 70 obyvatel. Obec se nachází severně od Žihobec, v okolí se nalézají rybníky Podoslký a Lítovec, protéká tudy Bílenický potok. Areál usedlosti čp.15 včetně obytného stavení, chlévů, stodoly, seníku a brány do dvora byl vyhlášen Kulturní památkou. I náves Bílenic se pyšní kaplí, a to kaplí Nanebevzetí Panny Marie. 

V obci působí Sbor dobrovolných hasičů Bílenice, který během roku pořádá celou řadu kulturních i sportovních akcí. 

Bílenice - historie

Už v roce 1378 jsou psány jako ves s tvrzí. Zřejmě od svého počátku, který neumíme datovat, byly Bílenice sídlem erbovního rodu. Jsou psány také jako "samostatný statek zemský". V roce 1464 je jako jejich pán uveden Jan Běšín z Běšína. I když prameny informující o bílenické historii nejsou kontinuální, je možno téměř s jistotou soudit, že v rodu Běšínů byly Bílenice až do počátku 16. století. V té době je po Běšínech zřejmě převzali Častolárové, příslušníci starého českého šlechtického rodu s přídomkem "z Dlouhé Vsi".

Prvního Častolára jako majitele Bílenic sušický historik Kajetán Turek spojuje s rokem 1528. Dále uvádí k k roku 1547 Václava Častolára a po něm syny Adama a Bohuslava, kteří Bílenice prodali Divišovi Březskému z Ploskovic, pánu na Mačicích, ten jel spojil s mačickým statkem.

Divišův následovník Václav Březský se zapojil do protihabsburského povstání českých stavů v létech 1618-1620, za což byl potrestán. Jeho míru provinění však v roce 1623 císařský soud uznal za menší než jeho žihobeckého souseda Pinty Bukovanského a na rozdíl od něho, jenž přišel o všechno, mu zkonfiskoval jen třetinu jeho majetku. Bílenice však do této třetiny patřily. Císařští vojáci pod vedením dona Marradase však Bílenice, stejně jako Žihobce a celé okolí, obsadili už v září 1620, tedy před bitvou na Bílé Hoře. Donu Marradasovi byly Bílenice císařem darovány. Ten je postoupil plukovníku své armády dobrodruhu Martinu Huertovi a ten je, jistě ne zadarmo, předal rytmistrovi svého pluku Petru Vasquesovi.

Po tomto majiteli Bílenice zdědily jeho dcery Marie, Eleonóra a Isabela z Hrobčic. To se stalo roku 1651 a ještě téhož roku dědičky "zboží" prodaly Anně Ježovské z Lub. Další majitelskou se pak opět díky dědictví stala Alžběta Kateřina, rovněž z rodu Ježovských. Ta Bílenice vlastnila 13 let, po kterých je od ní koupil Jan František, hrabě Kolovrat. Bílenice se tím staly součástí panství žichovického a jejiích panský dvůr jeho dvorem poplužním. Když pak žichovické panství od Kolovratů v roce 1706 koupil kardinál Jan Filip Lamberk, staly se i Bílenice součástí lamberského pošumavského dominia, a to samostatná ves do roku 1848, kdy přestala být vsí poddanskou a dvůr do roku 1926, kdy byl na základě pozemkové reformy rozparcelován a rozprodán, když před tím byl od poloviny předchozímho století pronajímán. Bílenice pak byly "samostatnou katastrální obcí" a v sedmdesátých létech 20. století byly spojeny do správního celku se Žihobcemi.

Bílenice, foto Jan Kavale

Bešetín - historie

Maličká osada o 9 číslech popisných včetně bývalého panského dvora nikdy nebyla samostatnou obcí. Nejstarší anály ji ozačují jako součást obce Bílenice. V písemnosti z roku 1548 však je Bešetín uváděn jako součást "zboží" dražovického. Tehdy jej Břetislav Švihovský spolu s Dražovicemi prodává Janu Šťastnému z Říčan. Jméno tohoto pána, příslušníka v té době významného českého šlechtického roku, se objevuje v souvislosti s jinými vesnicemi dnešního žihobeckého správního území a také s některými místy jeho okolí. Poznamenejme tedy o něm, že jeho život skončil v roce 1556 tím, že pan Jan utonul. Zdali dobrovolně či nešťastnou náhodou, není nikde psáno. Zřejmě tou nešťastnou náhodou, neboť nešťasný Šťastný byl prý pohřben v bukovnickém kostele.

Bešetín Další informace o majetku Jana Šťastného jsou dosti chaotické. Některé prameny uvádějí, že po Janově smrti jmění převzal jeho syn, rovněž Jan. Jiné uvádějí, že Dražovice i s Bešetínem a dalšími vesnicemi Jan Šťastný prodal. Zdali Jan-otec nebo Jan-syn se neuvádí a do třetice v rodopise rodiny manželky Jana Šťastného stojí, že tato vdova se znovu vdala a "nezůstavila žádných dítek".

Bešetín v následujících dobách prošel majetnictvím řady dalších šlechticů až se roku 1668 stal opět spolu s Dražovicemi částí panství žichovického. Poplužním dvorem tohoto panství byl pak až do roku 1934. Stejně jako statky tohoto panství Damětice, Frymburk a Žichovice totiž nebyl dotčen poválečnou pozemkovou reformou a zůstal v majetku příslušníků rodu Lamberků.

Od druhé poloviny 19. století však byl majiteli pronajímán. V roce 1934 správa žichovického nikoliv už panství, nýbrž velkostatku, bešetínský dvůj prodala. Jeho majitelem se stal František Kožla, rodák z Kozlova a dosud majitel statku v Beňovech u Klatov. Protože však smlouva mezi správou velkostatku jako prodávajícím a dosavadním nájemcem bešetínského dvora Bohumilem Hozmanem měla platnost až do roku 1939, nový bešetínský statkář Kožla se hospodaření ujal až v tomto roce. Za necelé tři roky však tehdejší německé okupační orgány uznaly jeho hospodření za málo prospěšné Velkoněmecké říši a na statek uvalily tzv. nucenou správu. Hospodářství statku řídil okupanty dosazený a nim loajální správce. Statkář Kožla se svojí manželkou a dvěma syny byli na svém statku dělníky. Po osvobození v roce 1945 Kožla, teď už Jan Kožla syn, začínal znovu. Opět ne nadlouho. V roce 1948 byl jeho bešetínský dvůr znárodněn. Opět se majitelé stali na svém dělníky. Statek Bešetín se stal farmou statku Damětice, součástí Státního statku Hartmanice. Později byly pole i budovy dvora Státním statkem Hartmanice předány Jednotnému zemědělskému družstvu Žihobce. Současně se vesnička Bešetín po několikasetleté příslušnosti k Dražovicům stala osadou obce Žihobce. Počátkem devadesátých let minulého století byl bešetínský majetek restitucí vrácen tehdy poslednímku žijícímu potomku rodiny Kožlů, paní Habrové. Ta statek pronajala žihobeckému hospodáři - p. Josefu Veselému.

Bílenice, Bešetín - sakrální památky

Mapa sakrálních památek Bílenice, Bešetín. Zdroj ČÚZK, upraveno

Památka č. 23
Křížek na křižovatce cest Bešetín, Bílenice, Žichovice. Nápis "Bože žehnej tomuto kraji".

Křížek 23 - křožovatka Bílenice, Bešetín, Žichovice

Památka č. 24
Křížek v Bešetíně na návsi. Nápis "Bože žehnej této obci".

Křížek 24 - Bešetín, náves

Památka č. 25
Dřevěný kříž v Bešetíně u Radostů. 

Křížek 25 - Bešetín, u Radostů

Památka č.  26
Křížek na křižovatce Bešetín, Žihobce, Bílenice. 

Křížek 26 - křižovatka Bešetín, Žihobce, Bílenice

Památka č. 27 
Křížek v Bílenicích na návsi, r. 1851. 

Křížek 27 - Bílenice, náves

Památka č. 28
Socha sv. Jana Nepomuckého v Bílenicích na návsi, r. 1886.

Socha sv. Jana Nepomuckého, Bílenice náves

Památka č. 29
Kaple Nanebevzetí Panny Marie, Bílenice. 

Kaple Bílenice


Památka č. 30
Boží muka v Bílenicích

Boží muka Bílenice


Památka č. 31
Křížek v Bílenicích 

Křížek k Lítovci


Památka č. 32
Křížek v Bílenicích u rybníka Litovec

Křížek na hrázi Lítova


Památka č. 33
Bílenice, křížek u lípy 

Památka č. 34
Křížek v Bílenicích, u Dubovce. Nápis "Chvála Kristu".

křížek 34 - Bílenice, u Dubovce

Památka č. 35
Křížek Bílenice Podolí. Nápis "Ku cti a slávě Boží".

Křížek 35 - Bílenice, Podolí

Památka č. 36
Křížek Bílenice Na Hrbech. Nápis "Chvála Kristu". 

Křížek 36 - Bílenice, Na Hrbech

Památka č. 37
Křížek u Velků, silnice směr Žihobce, r. 1865. Nápis "Chvála Kristu".

Křížek 37 - u Velků, cesta Bílenice - Žihobce